Na různých právnických konferencích a fórech opakovaně slýchám stížnosti kolegů na legislativní chaos, který díky nekoordinované činnosti ministerských úředníků a poslanců prostupuje postupně do všech právních oborů, ztěžuje laické veřejnosti schopnost pochopit právo a obecně vede k neúctě k právu jako takovému. V souvislosti s tím pak bývá opomíjena role obecných soudů při interpretaci a aplikaci práva. Přiznám se, že v některých případech mi úroveň soudních rozhodnutí připadá tristní, a bohužel i ve věcech, v nichž jsem zastupovala stranu procesně úspěšnou.

Dosud ještě žiji v přesvědčení, že náš právní systém je systémem kontinentálním, založeným na psaném právu a nositelem moci zákonodárné je volený parlament. Nejsem však jistě sama, kdo registruje stále výraznější snahu soudců obecných soudů přizpůsobit svá rozhodnutí „ustálené judikatuře“, na kterou logicky reagují i právní zástupci účastníků řízení, kteří soudu jim vyhovující nalezené judikáty ochotně předkládají. Opakovaně jsem zaznamenala, jak soudce při citaci judikátu zpozorní a pečlivě si poznamená jeho spisovou značku, aby si jej mohl nastudovat.“ Náš právní řád ale přece není založen na precedentech a trend poslední doby v tomto směru považuji za nebezpečný. Princip legitimního očekávání, vyjádřený v hlavě první občanského kodexu jako právo každého na to, aby jeho případ byl soudem rozhodnut stejně, jako jiný případ s podobnými skutkovými znaky, a který je vyjádřen i v normách veřejného práva, není samospasitelnou a jedinou zásadou spravedlnosti. I citované ustanovení přece pokračuje tím, že případ může být posouzen odlišně a v takové situaci je zakotveno právo účastníka na vysvětlení důvodů, které soud vedly k odchýlení se od jiného rozhodnutí. Ale především – úporné lpění na „ustálené“ judikatuře ve svých důsledcích znamená opomíjení jiných (a významnějších) zásad práva.

Pokud se omezím jen na právo soukromé, soudy by v první řadě měly dbát na to, aby poskytovaly ochranu těm, jejichž práva byla porušena, a staly se tak skutečným nástrojem spravedlnosti. Nový občanský zákoník jim základními zásadami zakotvenými v hlavě první otevřel širokou cestu k volné a spravedlivé aplikaci a interpretaci práva. Soudy jsou koneckonců jedinými subjekty, které mohou občany vychovávat k pochopení práva a tím i k úctě k právu. Tuto šanci však naše soudy dosud v plné míře nevyužily. Bezhlavé používání judikatury totiž bohužel není jediným nešvarem české justice. Rozhodnutí obecných soudů co do rozsahu úctyhodně narostla, jenže při jejich čtení zjistíte, že na patnácti stranách odůvodnění jsou v podstatě jen zkopírována vyjádření účastníků (čekám, kdy mi soudní úředník zavolá, abych mu svá podání poslala „ve wordu“, jako se mi to již stalo u jednoho správního úřadu, protože pak je systém Ctrl C, Ctrl V ještě snazší), aniž by se soud zabýval zhodnocením jejich argumentace ve vztahu ke svému rozhodnutí.

Rozhodnutí může být po skutkové i právní stránce správné, ale pokud soud skutečně nerozebere, jaký má na věc názor a proč, o jaké důkazy (a proč) se opírá a jiné odmítá a nevypořádá se podrobně s právní argumentací obou stran sporu, nemůže být jeho rozhodnutí ani srozumitelné ani pochopitelné, a tudíž vždy hrozí, že bude vnímáno jako nespravedlivé. Při čtení některých rozhodnutí, zejména těch, která byla vydána bez ústního jednání, mám téměř pocit, že je snad psali asistenti soudců a ještě si ani pořádně nepřečetli spis. Právnická profese (soudcovskou nevyjímaje) je přece postavena nejen na znalosti práva, ale především na schopnosti právo aplikovat způsobem srozumitelným laické veřejnosti. Teprve až tohle dokážeme, můžeme očekávat, že veřejnost si začne vážit práva i právníků.

JUDr. Monika Novotná